Ukrajinec dostal v Česku 10 let za vraždu. Utekl na Ukrajinu a už se nevrátil.

Byl to jeden z těch příběhů, které vám vezmou dech. Devatenáctiletý mladík, celý život před sebou, a přitom obvinění z pokusu o vraždu. Stalo se to na podzim roku 2020 v Praze, kde Ukrajinec málem ukopal a umlátil k smrti nevinného muže. Policie ho chytila rychle, jenže soud nerozhodl o vazbě. Uvěřil slibům rodičů a ujištění, že mladík nikam neodjede. To byla první velká chyba. Jenže osud, jak to tak bývá, si ze situace vystřelil po svém. Mladík porušil každý slib, který dal, přešel hranice a odjel domů na Ukrajinu, jako by se nechumelilo. České úřady zůstaly s otevřenými ústy a s případem, který se táhl roky. A pak přišly výmluvy na babičku a válku. Tohle je příběh o spravedlnosti, která se nedá oklamat navždy.

Mladý Ukrajinec byl obviněn z pokusu o vraždu po brutálním incidentu v Praze na konci roku 2020.
Přestože slíbil, že neopustí Českou republiku, odcestoval na Ukrajinu a na předvolání k soudu nereagoval.
Ústavní soud odmítl jeho stížnost a odsouzení na deset let vězení zůstalo v platnosti.

Kopání, útěk a drzost, která bere dech

Byl teprve devatenáctiletý kluk, když si v Praze dovolil něco, na co se jen tak nezapomíná. Na konci roku 2020 málem ukopal a umlátil k smrti jiného člověka. Oběť přežila, ale jen tak tak. Přivolaná policie mladého Ukrajince zadržela a zdálo se, že spravedlnost tentokrát zafungovala rychle a spolehlivě. Soud se ale rozhodl neukládat vazbu, s vírou v záruky jeho rodičů a v jeho vlastní slib, že nikam neodcestuje. Jenže sliby se lehko dávají a ještě lehčeji porušují.

Přesně to Ukrajinec udělal. Sotva dostal příležitost, přešel hranice a vrátil se domů. Česká republika stála před skutečností, že obviněný z pokusu o vraždu se prostě sebral a odjel, jako by mu nic nehrozilo. Trvalo několik měsíců, než se české úřady rozhoupaly k akci. Byl vydán evropský zatykač a případ se přesunul do zdlouhavých kolejí mezinárodní právní pomoci. Každý, kdo kdy sledoval podobné kauzy, ví, jak frustrující taková čekání bývají.

Po téměř dvou letech od vydání zatykače se podařilo uskutečnit výslech na Ukrajině. A tehdy zazněly výmluvy, které ztěžka uvěřitelně znějí. Mladík prohlásil, že nemá v úmyslu přijet do Česka, protože na Ukrajině platí válečný stav, on pomáhá vojenskému personálu a navíc byl jmenován asistentem své babičky. Přiznal sice, že lituje toho, co v mládí udělal, a že své chování přehodnotil, ale čelit skutečným následkům svého jednání? To mu bylo zjevně cizí.

Když přišlo předvolání k hlavnímu líčení, opět se nedostavil. Opět vzkázal, že je válečný stav. Opět zmínil babičku. A Česká republika musela postupovat podle zákona.

Ústavní soud neměl slitování a ministerstvo chystá tlak

České soudy nakonec Ukrajince odsoudily v nepřítomnosti jako uprchlého. Trest zněl jasně: deset let vězení. Pro mladého muže, který se cítil být obětí nespravedlnosti, to byl šok. Obrátil se proto na Ústavní soud se stížností, v níž tvrdil, že jeho práva byla pošlapána, že se stíhání nevyhýbal, byl prý s českými úřady v kontaktu a justice mohla zařídit videokonferenci. Znělo to skoro dojemně, nebýt toho, co mu předcházelo.

Senát se soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou ale neměl pro takové hořekování pochopení. Verdikt, který soud v těchto dnech zveřejnil, byl jasný: proces neměl žádné vady ani ústavně relevantní nedostatky. Soudci napsali přesně to, co si mnozí mysleli nahlas: „Stěžovatel opustil Českou republiku v roce 2020 ihned poté, co trestný čin spáchal, a to s vědomím, že porušuje všechny povinnosti, které mu plynuly z institutů nahrazujících vazbu. Pokud by neopustil Českou republiku, překážky v jeho účasti na trestním řízení by nevznikly.“ A jako by nestačilo, přidali klíčový argument: v roce 2020, kdy odjel, žádný ozbrojený konflikt na Ukrajině neprobíhal a vrátit se mohl kdykoliv.

Článek pokračuje v galerii níže