Válka na Ukrajině trvá už pátý rok a v jejím stínu žijí miliony lidí, kteří přišli o domov, jistotu i budoucnost. V Bruselu se však jeden muž rozhodl promluvit nahlas za všechny, kteří mlčí ze strachu. Pavlo Koška z Výboru Pro Uprchlíky Hlasy Ukrajiny nešetří slovy a jeho slova bolí. Dočasná ochrana, která měla být záchranou, se pro mnohé stala past í bez východu. Evropa prodloužila ochranu do roku 2028, ale co potom? Nikdo nedává jasnou odpověď a lidé žijí v každodenní nejistotě, která pomalu drtí jejich psychiku i naděje. Platí daně, posílají děti do škol, budují nové životy a přesto se jednoho dne mohou probudit jako turisté bez práva zůstat. Koška v rozhovoru pro EU Perspectives řekl věci, které mnozí politici neradi slyší. Jeho slova jsou výkřikem zoufalství, ale také hlubokou výzvou k lidskosti. Tenhle příběh se totiž netýká jen Ukrajinců. Týká se nás všech.
- Dočasná ochrana Ukrajinců v zemích EU platí minimálně do března 2028
- Pavlo Koška pracuje s 300 až 400 nově příchozími uprchlíky měsíčně
- Systém přidělování ochrany funguje podle něj zcela náhodně
Dva bratři, jeden pas, dva různé osudy
Představte si, že přijdete o domov, uprchujete před bombami a konečně dorazíte do bezpečí. Podáte žádost o ochranu a čekáte. Jenže váš bratr, který přišel ve stejný den, se stejnými dokumenty a stejným příběhem, ochranu dostane a vy ne. Přesně takový případ Pavlo Koška z Výboru Pro Uprchlíky Hlasy Ukrajiny popsal jako důkaz toho, jak chaotický současný systém je. Dva bratři, stejný pas, stejný příběh, dva naprosto odlišné výsledky. To není administrativa. To je loterie s lidskými životy. A Koška se za to nestydí bojovat veřejně, protože tiché trpění nikomu nepomůže.
Koška přiznává, že prodloužení dočasné ochrany vítá, ale zároveň nepokrytě říká, že to pro uprchlíky není skutečné řešení. Je to další rok nejistoty, další rok čekání na rozhodnutí, které nikdo nechce učinit. Lidé, kteří jsou v Evropě čtyři roky, pracují, platí daně a integrují se, stále nevědí, co s nimi bude. Belgičané nejsou zvyklí na krátkodobé statusy. A Koška tuhle absurditu pojmenuje velmi přesně: platíte daně, všechno je v pořádku, ale jednoho dne se z vás stane turista. To přece není politika, to je krutost zabalená do paragrafů.
Muž, který denně pomáhá stovkám uprchlíků, ví velmi dobře, o čem mluví. Nehovoří z kanceláře za zavřenými dveřmi, ale přímo z terénu, kde vidí slzy, strach a zoufalství každý den. Otázka budoucnosti není pro tyto lidi akademická diskuse. Je to každonoční úzkost před spaním, nekonečné přemítání nad tím, co bude s dětmi, s prací, s bytem. Koška proto volá po tom, aby Evropa přestala odkládat těžká rozhodnutí a začala skutečně přemýšlet o dlouhodobé strategii integrace Ukrajinců. Čas přece nečeká.
Nejtrpčí část jeho výpovědi přišla, když se zeptal nahlas: „Proč nás posíláte zpátky? Nechte nás, abychom si vybrali.“ Pokud Evropa skutečně stojí na hodnotách lidských práv, musí platit stejná zásada pro všechny. Lidé, kteří chtějí zůstat, musí mít právo zůstat. Ne proto, že jsou líní vrátit se domů, ale proto, že domov ještě neexistuje v podobě, do které by se dalo bezpečně vrátit. Mír není jen slovo. Je to bezpečnostní záruky, stabilita a obnova země. A to se neděje přes noc.
Vojenská povinnost nemůže přebít mezinárodní ochranu
Dalším výbušným tématem, které Koška otevírá, je nový požadavek, aby z dočasné ochrany byli vyloučeni nově příchozí muži, kteří nesplnili své vojenské povinnosti na Ukrajině. Koška tuto politiku kritizuje ostře a jasně: spojuje dvě zcela odlišné věci, konkrétně vojenskou povinnost podle ukrajinského práva a ochranu uprchlíků podle mezinárodního práva. Říká, že ukrajinskí muži v Evropě netvoří jednotnou kategorii. Mezi nimi jsou lidé se zdravotním postižením, otcové tří dětí, lidé, kteří odešli legálně a se souhlasem státu. Odebrání jejich statusu jako nástroj nátlaku je politika strachu, ne politika práva.
Koška připomíná zásadní logiku, kterou přehlíží mnozí evropští politici: pokud někdo překročil ukrajinské hranice legálně, pak mu to Ukrajina umožnila. Znamená to, že ukrajinskí pohraničníci tyto lidi pustili. A pak přichází rozumná otázka: proč to musíme v Evropě znovu ověřovat? Musíme přece důvěřovat ukrajinskému pohraničnímu systému. Přidávat další byrokratické vrstvy nepomůže nikomu. Jen způsobí nové chaos, nové nejistoty a nové příběhy o lidech, kteří spadnou mezi paragrafy.
Článek pokračuje v galerii níže
Zdroj: facebook.com, instagram.com, ceska-justice.cz, pro rešerši a text byla využita umělá inteligence.
