Nikola Kovářová z Tábora si svůj první kontakt s pervitinem pamatuje dodnes. Bylo jí pouhých čtrnáct let, svírala ji tíha, se kterou si nevěděla rady, a brala antidepresiva. Pak přišel kamarád s tím, čemu se říká perník, a najednou bylo všechno snazší. Aspoň tak to tehdy vypadalo. Tento pocit úlevy ji pronásledoval celých dvacet let, táhl ji ke dnu a nepouštěl. Dnes je Nikole osmatřicet let a pět let se nepodívala na pervitin. Za tu dobu se z člověka, který nedokázal vstát z postele bez drogy, stala terénní pracovnice, která vyhledává závislé přímo v ulicích Tábora. Za svou práci právě převzala Cenu Charity ČR a její příběh zaslouží, aby ho slyšel každý, kdo si myslí, že z té spirály není cesta ven. Nikola dokazuje, že je.
- Nikola Kovářová, 38 let, pochází z Tábora
- S pervitinem začala v pouhých čtrnácti letech, závislost trvala přibližně dvacet let
- Dnes je pět let čistá a pracuje jako terénní pracovnice v Táboře
Od víkendové zábavy k životu za zavřenými dveřmi
Málokdo začíná s tím, že se stane závislým. Nikola Kovářová také ne. Byl to postupný proces, nenápadný a zákeřný, jak závislost vždy bývá. Z příležitostného braní na víkendových akcích se stala každodenní potřeba, bez které se nedalo fungovat. Navenek to dlouho vypadalo, že je vše v pořádku. Chodila do práce a navenek fungovala. Ale za zavřenými dveřmi byl svět jiný. Tam vládl pervitin a Nikola mu podléhala čím dál víc. Nikdo venku to nemusel vědět. Stačilo udržovat fasádu a přitom se uvnitř pomalu ztrácet.
Sama to popsala bez příkras. „Když drogy nebyly, nevstala jsem ani z postele. Zkoušela jsem přestat, ale bez nich mě to prostě nebavilo,“ řekla otevřeně. Pervitin se stal partnerem, bez kterého nešlo zvládnout ani ten nejobvyklejší den. Roky plynuly, závislost rostla a pokusy přestat vždy ztroskotaly. Nikola to zkoušela víckrát, ale bez úspěchu. Dvacet let je dlouhá doba. Dost dlouhá na to, aby si člověk přestal věřit, že to vůbec jde.
Hrozba vězení a myšlenka, která změnila všechno
Zlomy v životě závislých lidí nepřicházejí vždy tak, jak by člověk čekal. U Nikoly Kovářové to nebyla choroba, nehoda ani postupné prozření. Byl to strach. Konkrétní, hmatatelný a velmi reálný. Nikole začalo hrozit vězení a v tu chvíli si uvědomila jednu věc, která ji vyděsila víc než cokoliv, co do té doby prožila. Její dcera by zůstala úplně sama. Tato myšlenka měla sílu, jakou žádný jiný argument dosud neměl. Poprvé v životě hledala skutečnou pomoc, ne jen způsob, jak závislost na chvíli ztlumit.
Obrátila se na Charitu Tábor. A tam ji přijali. Přijali ji i přesto, že věděli všechno. „Přijali mě tam, i když o mně všechno věděli. Cítila jsem jejich velkou podporu a že na svůj boj nejsem sama,“ říká Nikola. Tato věta zní jednoduše, ale za ní je obrovská váha. Být přijat bez odsouzení, bez podmínek, bez povyšování, to je pro člověka z dna někdy to jediné, co ho dokáže zastavit.
Prvních několik měsíců bez drogy nebylo idylou. Nikola o tom mluví bez přikrášlování. „Nebudu předstírat, že jsem na ně zpočátku neměla chuť. Při myšlence, že už nikdy nebudu fetovat, se mi svíralo srdce,“ přiznává. Tato slova jsou důležitá. Ne proto, že by snad podporovala závislost, ale proto, že jsou pravdivá. Abstinence neznamená, že touha zmizí ze dne na den. Znamená to naučit se s ní žít, pracovat s ní, nepodléhat jí. A to není jednoduché.
Nikola se to naučila. Podle ní by to ale nedokázala bez jednoho zásadního kroku: zpřetrhala vazby s lidmi ze světa drog. Právě to označuje za jeden z nejdůležitějších kroků celého procesu. Bez radikální změny prostředí abstinence podle ní drží jen těžko. Staré kontakty jsou jako staré návyky, připomínají, lákají, stahují zpět. Bez jejich přerušení je boj o poznání těžší.
Terénní pracovnice, která ví, o čem mluví
Pět let po posledním vpichu chodí Nikola Kovářová do ulic Tábora a hledá lidi, kteří jsou tam, kde ona sama kdysi byla. Jako terénní pracovnice je vyhledává, mluví s nimi, nabízí jim kontakt se službami. Mluví s nimi jako někdo, kdo přesně ví, o čem mluví, protože to zažil na vlastní kůži. „Jsem tam pro ně. Ta práce má smysl, naplňuje mě a dodává sílu,“ říká. Tato jednoduchá věta říká víc než dlouhé odborné výklady.
Za tuto práci získala Nikola Cenu Charity ČR. Sama to bere jako závazek pokračovat, ne jako konečnou metu. Ocenění pro ni neznamená uzavření příběhu, ale jeho pokračování. Vedle terénní práce se rozhodla o svém příběhu psát. Chce ukázat, jaké to je bojovat se závislostí zevnitř. Co člověk prožívá, když se snaží vymanit z drog. Jak důležitá je podpora okolí. A proč je na boj se závislostí málokdy skutečně příliš pozdě. Tato slova mají váhu právě proto, že je říká někdo, kdo si dvacet let říkal pravý opak.
Článek pokračuje v galerii níže
Zdroj: facebook.com, instagram.com, prosvet.cz, ahaonline.cz, pro rešerši a text byla využita umělá inteligence.
