Procházíte lesem, košík se plní hřiby, a přitom míjíte houbu, o které se mluví v souvislosti s vědeckým výzkumem. Hřib žlučník, lidově zvaný hořčák, je pro většinu houbařů přezíranou obtíží. Sotva ho zahlédnou, kopnou do něj a jdou dál. Jeho vizáž je totiž k nerozeznání od slavného hřibu smrkového, a právě tahle záměna bývá zdrojem mnoha zklamání v kuchyni. Hořčák do jídla nepatří. Jeho hořkost je tak intenzivní, že dokáže zkazit celý hrnec polévky. Jenže právě tato vlastnost, která ho činí kuchyňsky nepoužitelným, ho zároveň řadí do centra zájmu výzkumníků. Laboratorní studie totiž naznačují, že látky obsažené v hořčáku by mohly mít vliv na chování nádorových buněk. Výsledky zatím pocházejí výhradně z pokusů na myších a z laboratorního prostředí. U lidí účinek prokázán nebyl. Přesto je příběh téhle přehlížené houby fascinující a stojí za to se u něj zastavit.
- Hřib žlučník, zvaný také hořčák, roste převážně od června do září v jehličnatých lesích
- Na první pohled vypadá téměř stejně jako hřib smrkový, takzvaný pravák
- Laboratorní studie na myších naznačují možné protirakovinné vlastnosti, u lidí však účinek prokázán nebyl
Houba, kterou nikdo nechce, ale příroda ji dává všem
Každý zkušený houbař zná ten nepříjemný pocit. Najdete krásný, pevný hřib, sundáte ho opatrně ze země, přinesete domů a večer zjistíte, že byl celý pokrm zhořklý a nepoživatelný. Hořčák vás zklamal znovu. Tahle houba má totiž pozoruhodný talent na přestrojení. Napodobuje hřib smrkový tak věrně, že i zkušení houbaři občas sáhnou vedle. Přitom má několik znaků, podle kterých ho lze rozpoznat. Třeň mívá tmavě síťovaný vzor, rourky na spodní straně klobouku jsou nápadně narůžovělé a v místech, kde se ho dotknete, začne houba zrůžovět. A pak je tu samozřejmě ta nepřehlédnutelná hořkost. Stačí do něj kousnout a okamžitě víte, s kým máte tu čest.
Pro většinu lidí tahle charakteristika znamená jediné: hořčák do košíku nepatří. Sbírají se přece houby do jídla, a co nejde jíst, to v lese zůstane. Jenže právě tenhle postoj způsobuje, že hořčák roste v lesích prakticky nerušeně, míjen stovkami houbařů, kteří ho každou sezónu přejdou bez povšimnutí. Vědci se přitom zajímají o látky, které hořčák obsahuje, a zkoumají, jak by mohly působit na nádorové buňky.
Hořčák roste nejčastěji v jehličnatých lesích a sezóna sběru trvá přibližně od června do září. Je tedy relativně dostupnou houbou, kterou během letních a podzimních procházek narazíte poměrně snadno. Problém není v tom, kde ho hledat. Problém je v tom, že ho drtivá většina lidí buď nezná, nebo záměrně ignoruje. A tak roste dál, tiše a přehlíženě, zatímco vědci pomalu skládají puzzle z indicií, které by jednou mohly přinést zajímavé odpovědi.
Příběh hořčáku je vlastně příběhem o lidské povrchnosti. Hodnotíme houby podle toho, zda se hodí k vaření. Co nesplňuje toto základní kritérium, to pro nás nemá hodnotu. Jenže svět je složitější, než jak ho vnímáme přes kuchyňské sklo. A hořčák je toho živým dokladem. Houba, kterou nikdo nechce, možná skrývá potenciál, který teprve čeká na to, aby byl pořádně prozkoumán.
Co říká věda a co říká tradice
Jaroslav Landa z České mykologické společnosti se k hořčáku vyjadřuje opatrně, ale jasně. „Je to houba jedlá, hořká. Traduje se, že má protirakovinné účinky. A domnívám se, že to je i pravda. Nevíme ale, jak moc velké,“ řekl. Tato věta je klíčová. Netvrdí, že hořčák léčí. Netvrdí, že je zázrak. Říká, že tradice něco naznačuje, a věda se tomu teprve přibližuje. Výsledky laboratorních studií na myších naznačují, že hořčák obsahuje látky, které by mohly potlačovat množení zákeřných buněk. To je zajímavé zjištění, které si zaslouží pozornost, ale zároveň vyžaduje obezřetnost při jakýchkoliv závěrech.
Podle starších zpráv se hořčák prý vykupoval v osmdesátých letech v tehdejší Spolkové republice Německo pro farmaceutické firmy, Zájem o tuto houbu tedy zřejmě není nový. Jenže od laboratorních výsledků a historického zájmu farmaceutů ke skutečnému léčebnému využití je ještě dlouhá cesta. Výzkum pokračuje, ale výsledky platné pro lidi zatím chybějí. Hořčák tedy rozhodně nenahrazuje lékařskou péči a jakékoliv úvahy o jeho léčebném využití je třeba konzultovat s odborníkem.
Článek pokračuje v galerii níže
Zdroj: facebook.com, instagram.com, woman.tiscali.cz, pro rešerši a text byla využita umělá inteligence.
