Sdílet Tweet

Mladá Češka se pustila do důchodců: Byty a domy by podle ní měli přenechat mladým rodinám.

Mladá Češka se pustila do důchodců: Byty a domy by podle ní měli přenechat mladým rodinám.
zdroj foto: facebook.com, instagram.com , upravená koláž: fasteer.cz, využití umělé inteligence

Šestadvacetiletá Nikola patří k milionům mladých Čechů, kteří dnes stojí před zdánlivě neřešitelnou otázkou: jak si vůbec dovolit normální život? Chce rodinu, chce domov, chce místo, kde děti budou mít prostor růst a ona sama bude mít pocit zázemí. Ale trh s nemovitostmi ji vítá cenami, které ještě před deseti lety nikdo nepředpokládal. Hypotéka na malý byt v rozumné vzdálenosti od práce dnes snadno spolkne polovinu rodinného rozpočtu, a to ještě před tím, než se vůbec zaplatí jídlo, školka nebo cokoliv jiného. Nájem zase přináší nejistotu, věčné stěhování a pocit, že člověk buduje cizí majetek, ne svůj vlastní. V téhle frustraci, kterou zná každý třicátník nebo mladší, Nikola vyslovila myšlenku, která se internetu okamžitě zalíbila i rozčílila zároveň. Řekla totiž nahlas to, co si mnozí myslí, ale stydí se říct. A ten výrok, upřímný až do morku kostí, teď rezonuje celým Českem a rozděluje lidi na dva nesmiřitelné tábory.

  • Podle Českého Statistického Úřadu žilo v roce 2021 v Česku 688 tisíc hospodařících domácností jednotlivců ve věku 65 a více let
  • To je o třetinu více než při sčítání v roce 2011
  • Téměř dvě třetiny seniorů žijících samostatně v roce 2011 obývaly alespoň třípokojový byt

Slova, která nikdo čekat nečekal

Nikola chodí každý den kolem rodinných domů se upravenými zahradami, za jejichž okny se svítí sotva v jedné nebo dvou místnostech. Zná ten pohled nazpaměť. Velký dům, tichý, poloprázdný, kde kdysi pobíhaly děti a teď v něm sedí jeden nebo dva senioři, kteří si čtou noviny nebo sledují televizi. A pak si vzpomene na kamarádku, která se svým partnerem a dvěma dětmi obývá malý byt, kde postel pro mladšího přijde vhod leda v chodbě. Tento kontrast ji tlačí každý den, a tak jednoho dne vyslovila větu, která se internetem začala šířit jako lavina. „Kdyby v sobě měli důchodci trochu slušnosti, přenechali by své domy mladým a šli do domova,“ řekla Nikola bez obalu. „Tam by koneckonců měli lepší péči a společnost.“

Tato slova vyvolala bouři. Část lidí ji okamžitě označila za bezohlednou egoistu bez úcty ke starší generaci. Jiní ale v komentářích přiznávali, že jim ta věta přišla osvěžující, protože poprvé někdo pojmenoval frustraci, kterou sami cítí každý den, ale báli se ji říct nahlas. Nikola sama přiznává, že formulace je tvrdá a že ji tak radikálně nemyslela. Ale jádro jejího pocitu zůstává. Situace je nespravedlivá a ona neví, jak jinak to říct.

Statistiky dávají její pozorování nečekaně pevný základ. Nikola není jen rozčílená mladá žena, která závidí sousedům. Za jejím výrokem stojí reálná čísla, která shromáždil Český Statistický Úřad. V roce 2021 žilo v Česku 688 tisíc hospodařících domácností, kde senior žil sám. Oproti roku 2011 jde o třetinový nárůst. A téměř dvě třetiny těchto lidí přitom obývaly v roce 2011 alespoň třípokojový byt. To je spousta metrů čtverečních, které jsou obývány jedním člověkem, zatímco jinde rodiny počítají pokoje a vymýšlejí, jak do dětského pokoje dát dvě postele a ještě stůl na domácí úkoly.

Dům jako celoživotní příběh

Jenže pohled seniorů je úplně jiný a také úplně pochopitelný. Dům, ve kterém dnes senior žije, není jen nemovitost. Je to příběh celého života. Jsou to roky přesčasů, aby se zaplatily cihly. Je to dovolená, která se nekonala, protože peníze šly na střechu. Je to zahrada, kterou člověk budoval dvacet let, strom, který zasadil, když se narodilo první dítě, a zídka, kterou stavěl vlastníma rukama každé volné odpoledne. Říct takovému člověku, že by měl dům předat mladším a jít do domova, je pro něj srozumitelné asi jako říct mu, aby odevzdal celý svůj život.

Nikola to chápe. Když se nad tím zamýšlí s odstupem, přiznává, že její původní výrok byl výkřikem zoufalství, ne promyšleným plánem. „Přijde mi zvláštní, že rodina se dvěma dětmi řeší, kam dát postel, zatímco o pár ulic dál má někdo čtyři volné pokoje,“ vysvětluje svůj pocit. Ale zároveň ví, že žádat seniory, aby odešli ze svých domovů, je politicky i lidsky nerealizovatelné. A hlavně: i kdyby chtěli odejít, museli by mít kam. Malý bezbariérový byt v blízkosti jejich dosavadního bydliště a za přijatelnou cenu jednoduše ve většině českých měst neexistuje.

Článek pokračuje v galerii níže

Zdroj: facebook.com, instagram.com, drevostavitel.cz, pro rešerši a text byla využita umělá inteligence.

Upozornění: Na sociálních sítích se objevují zavádějící příspěvky, které používají odkazy na naše články, ale fotografie a popisy s nimi vůbec nesouvisejí. Tyto příspěvky nevytváří naše redakce. Vždy si prosím ověřte skutečný obsah po otevření článku.