V digitálním věku jsme propojenější než kdykoli předtím — a přesto se zdá, že se od sebe vnitřně vzdalujeme. Empatie, schopnost vcítit se do druhých, pomalu mizí. Dříve byla přirozenou součástí mezilidských vztahů, dnes ji často přehlušují obrazovky, algoritmy a rychlost světa kolem nás. A právě ztráta této schopnosti je jedním z největších problémů moderní civilizace — tichým, ale o to nebezpečnějším.
-
Mladší generace projevují o 40 % méně empatie než generace před nimi
-
Mozek reaguje na přemíru digitálních podnětů uzavíráním emocí
-
Empatii lze znovu „natrénovat“ — a stačí k tomu malé změny každý den
Kde se ztratila schopnost soucitu?
Empatie není jen citová reakce – je to evoluční nástroj přežití. Díky ní jsme se naučili spolupracovat, sdílet a budovat komunity. Jenže v době sociálních sítí jsme se přesunuli z reálných interakcí do virtuálních bublin. Lidé se učí reagovat na emoce emotikonem místo pohledem do očí. A přitom právě pohled, dotek nebo tón hlasu jsou tím, co mozek potřebuje, aby spustil reakci soucitu. Když o tyto podněty přijdeme, naše „empatiční svaly“ začínají ochabovat.
Efekt anonymního davu
Na internetu se lidé často chovají způsobem, jaký by si v reálném životě nedovolili. Anonymita dává pocit bezpečí, ale zároveň odpojuje morální brzdy. Když nevidíme reakci druhého člověka – jeho zraněný výraz, smutek či slzy – mozek to prostě nevyhodnotí jako reálné utrpení. Proto se tolik šíří nenávist, posměch a trolling. A čím víc toho konzumujeme, tím více se otupujeme.
Empatie není jen o pomoci, ale i o citlivosti vůči emocím ostatních. Pokud jsme každý den vystaveni stovkám negativních zpráv, mozek se začne bránit — vypne emocionální reakci, aby se „neutopil“. Tak vzniká fenomén „empatické únavy“.
Sociální sítě a zrcadlení emocí
V reálném světě funguje empatie na principu zrcadlových neuronů – mozek automaticky napodobuje pocity druhých. Vidíme smutek, cítíme smutek. Vidíme radost, usmějeme se. Ale v online prostředí chybí tón hlasu, dotek, vůně – všechny ty malé signály, které naše tělo potřebuje k autentické reakci. Místo toho dostáváme přehlcení informacemi, které vyvolávají krátkodobé vzrušení, ale žádný skutečný soucit.
Zvlášť problematické je, že sociální sítě nás učí dívat se na svět skrze filtr sebe sama – kolik mám lajků, jak vypadám, jak mě vidí ostatní. Empatie se mění v sebeprezentaci. Někdo trpí, ale my se soustředíme spíš na to, jak na to reagovat, aby to dobře vypadalo.
Děti a empatie: ztracená generace?
Výzkumy ukazují, že děti, které tráví většinu času před obrazovkou, mají nižší schopnost rozpoznat emoce druhých lidí. Učí se reagovat na digitální podněty, ale ztrácí cit pro lidské nuance. Například rozpoznat ironii, nejistotu nebo smutek vyžaduje zkušenost s reálnou interakcí — tu ale mnohé děti dnes nemají dostatek.
Psychologové varují, že pokud tento trend bude pokračovat, můžeme čelit generaci, která bude technologicky zdatná, ale sociálně ochromená. A to může mít dopad nejen na mezilidské vztahy, ale i na fungování celé společnosti.
Co s tím můžeme dělat?
Dobrá zpráva je, že empatie není ztracená navždy. Dá se znovu rozvíjet. Stačí začít u maličkostí:
-
Všímejte si lidí kolem sebe – pohled, gesto, nálada.
-
Zkuste poslouchat, aniž byste přemýšleli, co odpovíte.
-
Vypněte telefon při rozhovoru, dejte plnou pozornost.
-
Sledujte filmy a čtěte příběhy, které vyvolávají emoce – mozek tím trénuje empatii.
Studie potvrzují, že pravidelné vystavení lidským příběhům, zejména skutečným, aktivuje zrcadlové neurony a zvyšuje citlivost k emocím ostatních.
Technologie jako nástroj, ne pán
Empatii nezničila technologie, ale způsob, jakým ji používáme. Digitální svět může být i prostředkem k obnově empatie – pokud ho využijeme vědomě. Například podcasty, dokumenty nebo příběhy lidí z různých kultur rozšiřují naše vnímání světa. Virtuální realita už dnes umožňuje „vžít se“ do situace jiného člověka, třeba do role uprchlíka nebo zdravotníka. Taková zkušenost může mít silný emocionální dopad a znovu probudit soucit.
Když se naučíme znovu cítit
Empatie není slabost, jak ji někdy moderní svět prezentuje. Je to síla, která drží společnost pohromadě. Bez ní se stáváme individualisty, kteří vidí jen sebe. Ale společnost bez empatie není lidská – je to jen soubor bytostí sdílejících prostor, nikoli vzájemný příběh.
Začněme proto malými kroky. Pusťme si rozhovor s někým, kdo přemýšlí jinak. Pomozme sousedovi s nákupem. Odpovězme trpělivě člověku, který se plete. Každý takový čin obnovuje něco, co technologie nedokáže nahradit – lidskost.
Empatie není dovednost z minulosti. Je to největší výzva budoucnosti.