Známe to všichni. Pračka doslouží pár měsíců po konci záruky, telefon se po dvou letech začne záhadně zpomalovat a nová tiskárna stojí méně než náplně do té staré. Většina lidí nad tím mávne rukou se slovy, že dřív se věci vyráběly pořádně. Jenže za tímto pocitem se skrývá mnohem víc než nostalgie. Říká se mu plánované zastarávání a jde o promyšlenou obchodní strategii, která je stará skoro sto let, má vlastní historii, vlastní kartely a v posledních letech i první soudní prohry.
- Životnost mnoha výrobků není výsledkem náhody, ale ekonomického rozhodnutí učiněného už při návrhu
- První doložený kartel zkrátil životnost žárovek z 2500 na 1000 hodin a fungoval celosvětově
- Evropská unie zavádí právo na opravu, které má výrobce donutit navrhovat věci na delší život
Žárovka, která svítí přes sto let
Nejlepším důkazem, že dlouhá životnost je technicky možná, je obyčejná žárovka v hasičské stanici v kalifornském Livermore. Svítí nepřetržitě od roku 1901 a stala se z ní taková atrakce, že má vlastní webovou kameru. Přitom právě žárovky se staly prvním doloženým případem plánovaného zastarávání v dějinách.
V prosinci 1924 se v Ženevě sešli zástupci největších světových výrobců žárovek a založili uskupení známé jako kartel Phoebus. Jeho členové se dohodli, že životnost žárovek, tehdy běžně přesahující 2500 hodin, uměle sníží na tisíc hodin. Firmy, jejichž žárovky svítily déle, platily pokuty. Nešlo o konspirační teorii, dokumenty kartelu se dochovaly a historici je podrobně popsali. Logika byla prostá: žárovka, která nezhasne, je žárovka, kterou nikdo nekoupí znovu.
Nespokojenost jako obchodní model
Ve třicátých letech pak přišla ještě drzejší myšlenka. Americký obchodník Bernard London navrhl zastarávání dokonce uzákonit: výrobky by měly úředně stanovenou životnost a po jejím uplynutí by je lidé povinně odevzdali. Zákon nikdy neprošel, ale průmysl si vzal ponaučení jinudy. Šéfdesignér General Motors Harley Earl přišel s konceptem, kterému se říká psychologické zastarávání. Auto nemusí přestat jezdit, stačí, když začne vypadat staře. Každoroční změny designu, nové barvy a modelové roky naučily zákazníky měnit funkční věci za novější jen proto, že novější existují.
Tento princip dnes zažíváme silněji než kdy dřív. Telefon po dvou letech funguje, ale vedle nové generace působí zastarale. Módní řetězce obměňují kolekce ne čtyřikrát ročně, ale každé dva týdny. Výrobci nemusejí nic rozbíjet, stačí, když ve vás vypěstují pocit, že to, co máte, už nestačí. Odborníci na spotřebitelské chování tomu říkají vyrobená nespokojenost a považují ji za nejúčinnější formu zastarávání vůbec, protože se proti ní nedá reklamovat.
Kde končí úspora a začíná záměr
U technického zastarávání je situace složitější, a právě proto se o ní vedou spory. Výrobci namítají, že levné komponenty nejsou spiknutí, ale důsledek tlaku na cenu. Zákazník chce pračku za osm tisíc, a ta prostě nemůže obsahovat ložiska jako pračka za třicet. Na tom něco je. Jenže existují případy, kde vysvětlení úsporou nestačí.
Klasikou jsou tiskárny s počítadlem výtisků, které po dosažení určitého čísla nahlásí chybu a odmítnou tisknout, přestože jsou mechanicky v pořádku. Servisní technici umějí počítadlo vynulovat a tiskárna vesele pokračuje. Dalším příkladem jsou baterie pevně vlepené do zařízení tak, aby jejich výměna stála téměř tolik jako nový výrobek. A největší pozornost vzbudil případ zpomalování starších telefonů: francouzský úřad za něj v roce 2020 udělil společnosti Apple pokutu 25 milionů eur, protože firma zákazníky o zpomalení jejich zařízení neinformovala. Itálie potrestala za podobné praktiky i Samsung.
Francie mezitím udělala ještě zásadnější krok a jako první země světa zavedla trestnost plánovaného zastarávání. Firmě, která záměrně zkracuje životnost výrobků, tam hrozí pokuta i vězení pro odpovědné manažery.
Právo na opravu mění pravidla hry
Evropská unie se rozhodla jít cestou, která může celý model rozbít. Balík pravidel známý jako právo na opravu postupně ukládá výrobcům povinnost dodávat náhradní díly po řadu let od prodeje, zpřístupnit servisní dokumentaci i nezávislým opravnám a navrhovat spotřebiče tak, aby šly rozebrat běžným nářadím. U mobilních telefonů a tabletů přibyla povinnost dlouholetých softwarových aktualizací a energetický štítek doplnila známka opravitelnosti, podle které si zákazník může vybírat stejně snadno jako podle spotřeby.
Trh na to začíná reagovat. Vznikají výrobci, kteří si z opravitelnosti udělali hlavní prodejní argument, telefony skládané z vyměnitelných modulů nebo pračky prodávané s desetiletou zárukou na motor. A po celé Evropě rostou takzvané opravárenské kavárny, kde dobrovolníci pomáhají lidem zdarma oživit rozbité spotřebiče. Jen v Česku jich fungují desítky.
Co může udělat každý z nás
Nejsilnější zbraní zákazníka je paradoxně obyčejná otázka položená před nákupem: dají se k tomu koupit náhradní díly? Výrobek, ke kterému neseženete těsnění, filtr nebo baterii, má životnost předem odpočítanou, ať je jakkoliv kvalitní. Druhým vodítkem je délka záruky, kterou výrobce dává dobrovolně nad zákonný rámec. Firma, která věří svému motoru deset let, o něm něco ví.
A pak je tu přístup, který nestojí nic: rozbité neznamená mrtvé. Většina závad domácích spotřebičů patří podle opravářů k banalitám za pár set korun, od ucpaného filtru po vadný termostat. Než tedy poneseme pračku na sběrný dvůr, stojí za to zadat model do vyhledávače a přidat slovo porucha. Návod, jak ji vzkřísit, už s velkou pravděpodobností někdo natočil. Každá taková oprava je malé vítězství nad systémem, který počítá s tím, že to vzdáte.
