V posledních letech se po celém světě a i v České republice stále častěji objevuje fenomén zvaný „cancel culture“ neboli „kultura zrušení“. Tento jev, který vznikl především v digitálním prostoru a na sociálních sítích, je spojený s veřejným odsouzením jednotlivců, organizací nebo firem za jejich kontroverzní názory, chování nebo minulost. Podle některých je „cancel culture“ nástrojem spravedlnosti, který pomáhá potrestat ty, kteří šíří nenávist, diskriminaci nebo jiné škodlivé postoje. Jiní to však vidí jako formu moderní cenzury, která potlačuje svobodu slova a vytváří atmosféru strachu. Jak tedy vnímat tento fenomén? Je „cancel culture“ legitimním nástrojem pro dosažení spravedlnosti, nebo se jedná o nebezpečnou praxi, která může mít negativní dopady na demokracii?
Co je to „cancel culture“?
„Cancel culture“ je termín, který se používá k popisu fenoménu, kdy jednotlivci, firmy nebo veřejné osobnosti čelí masivnímu online odsouzení, což často vede k ztrátě pracovních příležitostí, veřejného postavení nebo finančních zisků. Tato praxe často zahrnuje bojkotování, shromažďování podpisů pod petice, sdílení negativních příběhů o dotyčné osobě a veřejnou výzvu k jejich odstranění z profesního nebo veřejného života.
Fenomenální příklady „cancel culture“ zahrnují celebrity, které byly veřejně kritizovány za své kontroverzní názory na rasismus, genderové otázky nebo LGBTQ+ práva. Ale není to jen o celebritách. Tento jev se týká i politiků, novinářů, studentů nebo učitelů, kteří jsou online „zrušeni“ kvůli kontroverzním názorům nebo minulým činnostem.
Proč je „cancel culture“ považována za nástroj spravedlnosti?
Podporovatelé „cancel culture“ tvrdí, že tento fenomén je důležitým nástrojem pro dosažení spravedlnosti a změny v chování jednotlivců nebo institucí. V argumentaci zní, že v minulosti často existovaly velmi omezené způsoby, jak vyjádřit nesouhlas s veřejnými osobnostmi nebo organizacemi, které šířily nenávistné nebo diskriminační názory. Dnes, díky sociálním sítím, má každý možnost vyjádřit svůj názor a volat po odpovědnosti těch, kteří šíří nebo podporují neetické chování.
Pro příklad, pokud veřejně známá osobnost vyjádří rasistické nebo homofobní názory, mnozí se domnívají, že „cancel culture“ je způsob, jak ji postavit před důsledky svých činů a ukázat, že nenávistné projevy a diskriminace nemají místo v moderní společnosti. Tento tlak na odpovědnost může vést ke změnám v chování jednotlivců a institucí, které se pak mohou více zaměřit na inkluzivitu, respekt a rovnost.
Navíc je „cancel culture“ považována za způsob, jak posílit hlas marginalizovaných a znevýhodněných skupin, které byly historicky potlačovány nebo ignorovány. Kritika veřejných osobností nebo organizací, které se dopustily nesprávného jednání, může znamenat, že se v konečném důsledku dostane na světlo to, co bylo dříve zamlčováno.
Kritika a nebezpečí „cancel culture“
Na druhé straně jsou však kritici, kteří považují „cancel culture“ za nebezpečnou formu moderní cenzury. Kritici tvrdí, že tento jev v mnoha případech vede k extrémnímu vyhrocení situace, kdy se místo konstruktivní debaty, omluvy a sebereflexe stává hlavním cílem veřejná potupa a zničení životů a kariér lidí, kteří se dopustili jednorázových chyb nebo kontroverzních prohlášení.
Dalším problémem je to, že „cancel culture“ se může snadno proměnit v masovou hysterii, kde se některé názory nebo chování stávají nepřijatelnými na základě přehnaných, předsudečných nebo jednostranných interpretací. Někteří lidé mohou být zrušeni i za projevy, které byly v minulosti považovány za běžné, ale dnes jsou vnímány jako problematické, například vtipy, které by dnes byly označeny za nevhodné. To může vést k situaci, kdy se lidé začnou bát vyjádřit své názory, protože mohou být snadno napadeni a „zrušeni“ na základě vytržení z kontextu.
Kritici také argumentují, že „cancel culture“ často neumožňuje proces odpuštění nebo osobní změny. Lidé, kteří se dopustili chyb v minulosti, ale později se omluvili a změnili svůj názor, mohou být i nadále „trestáni“, což ztěžuje možnost sebereflexe a osobního růstu.
Měly by existovat hranice?
Otázkou zůstává, zda by měl existovat nějaký konsenzus ohledně toho, co je přijatelné chování na veřejnosti a co by mělo být „zrušeno“. Kde leží hranice mezi svobodou projevu a ochranou před nenávistí a diskriminací? Kdo by měl mít právo rozhodovat o tom, kdo bude „zrušen“, a kdo se může vyjádřit, aniž by byl podroben veřejnému odsouzení? Pokud bychom aplikovali zásadu „cancelování“ na každou kritiku, která je vnímána jako nepohodlná nebo kontroverzní, mohlo by to vést k situaci, kde se lidé bojí říkat cokoliv, co by mohlo být špatně interpretováno.
Závěr: Nástroj spravedlnosti nebo hrozba pro svobodu slova?
„Cancel culture“ je nepochybně fenomén, který vyvolává silné názory na obou stranách spektra. Na jedné straně je vnímána jako způsob, jak přinutit jednotlivce a instituce k větší odpovědnosti a spravedlnosti. Na straně druhé může tento jev vést k vyhrocení konfliktů, potlačení svobody slova a k nebezpečné atmosféře strachu.
Je třeba nalézt rovnováhu mezi odpovědností, svobodou projevu a možností změny. Místo „cancelování“ bychom se měli zaměřit na konstruktivní diskusi a procesy, které vedou k nápravě chování a respektu. Jaké je vaše stanovisko k této problematice?