Okinawa. Malý japonský ostrov uprostřed Tichého oceánu, kde průměrný člověk překračuje devadesátku jako by to byla běžná věc. Kde stovkaři pracují na zahradě, vaří si sami a smějí se hlasitě. Kde slovo „důchodce“ prakticky neexistuje, protože nikdo nepřestává žít jen proto, že mu přibylo let. Vědci sem jezdí desetiletí a hledají odpověď na jednu otázku. Teď ji možná mají. A odpověď vůbec není o jídle.
- Tajemství japonské dlouhověkosti nesouvisí primárně s dietou ani genetikou, ale s konkrétním způsobem myšlení a sociálního života
- Klíčovým konceptem je japonský pojem „ikigai“, tedy důvod, proč ráno vstát, který chrání mozek i tělo před stárnutím
- Výzkumy ukazují, že osamělost zkracuje život stejně jako 15 cigaret denně a Japonci mají proti ní systémovou ochranu
Když čísla přestanou dávat smysl
Japonsko má nejvyšší podíl stovkalů na světě. Na každých 100 000 obyvatel jich zde žije přes osmdesát. Ve Spojených státech je to přibližně dvacet dva. V České republice ještě méně. Genetici dlouho předpokládali, že za tím stojí specifické geny. Jenže když japonské rodiny emigrovaly do USA a přijaly tamní způsob života, jejich délka dožití během dvou generací klesla na americký průměr.
Geny tedy nejsou odpověď. Nebo přinejmenším ne celá odpověď.
Výzkumný tým pod vedením geriatrika Dana Buettnera strávil roky studiem tzv. modrých zón, oblastí světa s neobvyklou koncentrací lidí žijících přes sto let. Okinawa je jednou z nich. A výsledky jeho práce, publikované mimo jiné v časopise National Geographic, ukazují překvapivě konzistentní vzorec, který nemá nic společného s konkrétní dietou nebo cvičebním plánem.
Ikigai. Slovo, které nemá překlad.
V japonštině existuje pojem, který do češtiny ani angličtiny nelze přeložit jediným slovem. Ikigai lze přibližně popsat jako „důvod, proč ráno vstát z postele“. Je to průsečík čtyř otázek: Co miluješ? V čem jsi dobrý? Co potřebuje svět? A za co ti někdo zaplatí?
Když najdete odpověď, která leží uprostřed všech čtyř, máte ikigai.
Na Okinawě se s tímto konceptem nesetkáte v knihách ani na motivačních seminářích. Je to prostě způsob, jakým lidé přemýšlejí o svém životě od dětství. Staří rybáři mají ikigai v moři. Staré ženy v péči o zahradu nebo vnoučata. Nikdo nečeká, že ve 65 přestane být užitečný a bude čekat na smrt u televize.
Neurolog Dhruv Khullar z Weillovy lékařské fakulty v New Yorku to komentuje bez okolků: „Pocit smysluplnosti je biologicky aktivní substance. Snižuje kortizol, posiluje imunitní systém, zpomaluje záněty. Není to metafora. Je to fyziologie.“
Moai. Skupina, která vás nenechá zemřít.
Druhý japonský pojem, který západní psychologové teprve začínají brát vážně, je moai. Jde o skupinu pěti až sedmi přátel, kteří se schází od dětství po celý život. Není to náhodná parta ani pracovní kolektiv. Je to záměrně budovaná síť lidí, kteří se navzájem finančně, emocionálně i prakticky podporují.
Když jeden člen moai přijde o práci, ostatní mu pomůžou. Když onemocní, ostatní vaří. Když se cítí ztracený, ostatní naslouchají. A tato skupina funguje dekády, bez ohledu na to, kde kdo bydlí nebo co dělá.
Brigham Young University zveřejnila metaanalýzu dat od více než 3 milionů lidí a zjistila, že chronická osamělost zvyšuje riziko předčasné smrti o 26 procent. To je srovnatelné s kouřením 15 cigaret denně. Nebo s obezitou. Jenže o osamělosti se nemluví jako o zdravotním riziku. Japonci ale tento problém instinktivně vyřešili sociální strukturou dávno předtím, než ho věda pojmenovala.
Hara hachi bu. Přestat jíst dřív, než jste sytí.
Bylo by nepoctivé vynechat jídlo úplně. Japonská dieta roli hraje, ale ne tím způsobem, jak si většina lidí myslí. Nejde o konkrétní superpotraviny ani o miso polévku každé ráno. Jde o jeden velmi konkrétní návyk, který se na Okinawě předává z generace na generaci.
Hara hachi bu je konfuciánská zásada, která říká: jez jen do 80 procent sytosti. Přestaň dřív, než se cítíš plný. Mozku trvá asi 20 minut, než zpracuje signál nasycení, takže pokud přestanete jíst těsně před tím, než vás přejde chuť, jíte ve skutečnosti tak akorát.
Průměrný obyvatel Okinawy přijímá denně přibližně o 300 kalorií méně než průměrný Američan. Přitom nikdo nedrží dietu, nepočítá kalorie ani se necítí odříznutý od požitku z jídla. Je to prostě návyk vštípený od dětství.
Proč Západ selhal i přes všechny informace
Paradox je nápadný. Nikdy v historii neměli lidé přístup k tolika informacím o zdraví, výživě a cvičení. Aplikace počítají kroky, hodinky měří spánek, internet je plný rad o longevity protokolech. A přesto střední délka dožití v USA v posledních letech dokonce klesá.
Problém není nedostatek informací. Problém je, že Západ se snaží koupit nebo nafitovat si cestu k dlouhému životu jako produkt. Jako něco, co lze dosáhnout správným doplňkem stravy nebo optimálním tréninkovým plánem. Japonci žádný takový plán nemají. Mají kulturu, která dlouhý a smysluplný život jednoduše předpokládá.
Spisovatel a novinář Sebastian Junger to v jiném kontextu vyjádřil tak, že moderní společnost je materiálně nejbohatší a psychologicky nejchudší v celé historii lidstva. Japonské komunity na Okinawě nejsou bohaté. Ale jsou hluboce, organicky propojené. A zdá se, že právě to je lék, který žádná farmaceutická firma nedokáže vyrobit.
Co si z toho může vzít každý z nás
Přestěhovat se na Okinawu není reálná možnost pro většinu lidí. Ale některé principy přenosné jsou. Najít nebo si vědomě vybudovat malou skupinu lidí, na které záleží a kteří záleží na vás, není kulturně specifická záležitost. Hara hachi bu lze praktikovat kdekoliv bez jediné investice. A otázka ikigai, tedy co vás ráno zvedá z postele a proč, je otázka, kterou si může položit každý bez ohledu na to, kde žije.
Vědci studují Japonsko desítky let a stále se dohadují o detailech. V jednom se ale shodují.
Nejdelší životy nežijí ti, kdo se nejlépe stravují nebo nejvíc cvičí. Žijí ti, kterým na něčem záleží a kteří nejsou sami.
