Ne každému se dostane té příležitosti prožít plnohodnotný život, a proto je třeba obdivovat všechny, kteří to zvládnou s úsměvem na tváři. Buď je nepříznivý osud potká již v dětství, tudíž nikdy nepoznají nic jiného (tím pádem ani nemají srovnání se svým ,,zdravým” já, které mnohé tak trápí), nebo je to zastihne v pozdějším věku. Obojí má své nevýhody i výhody, pokud se to vůbec dá říct. Je to to samé, jako když se zeptáte člověka na vesnici, jak může zvládat jízdní řád místních autobusů. Obyvatelé velkoměst jsou rozmazlováni pětiminutovými intervaly a nedokážou si představit čekání delší než deset minut. Ti, co se však do těchto podmínek narodili, to neshledávají nijak pobuřující.
To samé platí i u věty, kterou nám s radostí opakují naše rodiče, kdykoliv se jim naskytne příležitost; já ve tvém věku jsem to měl mnohem horší. Matky i otci sice mohou mít pravdu, avšak musí si uvědomit, že to bylo jen kvůli tomu, že nic lepšího neměli. Kdybychom my nevyrůstali s mobily, televizí a všeobecným pohodlím, také bychom toho nejspíš vydrželi mnohem víc. Dnes máme možnost volně cestovat, nakupovat cokoliv se nám zachce a nedostáváme se do tak nepříjemných situací jako naši rodiče. Takové věci jako fronty na banány a dřevěné lyže už vidíme jen v kultovních filmech.
Jak se nejlépe vyrovnat s nespravedlivým osudem?
Pojďme se zpět dostat k problematice vážných nemocí, jež nám brání prožít normální život. Největší chybou, avšak bohužel i nejčastějším případem, je propadnout depresi a sebelítosti. Člověk má okolo sebe srovnání, jak by žít mohl, případně, jak žil. Ne všichni si dokáží v životě najít něco, co je pak pohání kupředu a jejich náplň dne pak sestává z lékařských prohlídek. Vždy se musím pousmát, když vidím různé paralympiády, jež jsou důkazem, že i s překážkou se dá pracovat.
Dokázal si i chlapec v přístroji udržet úsměv na tváři? A co mu vlastně je? Dozvíš se v galerii!