Pro mladé sportovce se jedná o zábavnou kratochvíli, ne všichni to však mají stejně. Tento předmět by měl sloužit k podpoře pohybu u dětí, bohužel si z něj spousta dětí odnáší trauma. V útlém věku se tolik nehodnotí vlastnosti jako inteligence nebo bystrost. Stejně tomu stereotypně bývá v amerických filmech, kde nejoblíbenější žáci jsou zpravidla fotbalisti nebo hráči rugby. Ne tak sportovně založené děti to mohou vnímat traumaticky, neboť s tím nemohou nic dělat a při snaze se do aktivity zapojit se kolikrát znemožní. Čím vším může tělocvik narušit psychickou pohodu dítěte?
Vybírání do týmů
Pro nikoho není příjemné stát v řadě a doufat, že neskončí poslední. Pro děti, které se bojí míče nebo neumí běhat, je to naneštěstí denní chleba. Vnímají, že je žádný z týmů nechce a v tak raném věku je to může silně ovlivnit. Nebudou si v budoucnosti věřit a z tělesných aktivit budou mít strach.
Přísné známkování
Ačkoliv jsou známky osvědčenou metodou, jak žáky donutit ke snaze, ne vždy se to může ukázat jako ideální přístup. Premianti třídy se samými jedničkami na tělocviku často pohoří a špatná známka je velice trápí. Nemohou s ní totiž nic udělat, jelikož na tento předmět se nedá prostě naučit. Častokrát se nehodnotí snaha, pouze zdali daný žák splnil laťku, kterou profesor vytyčil.
Objektivizace
S předešlým bodem souvisí i objektivizace. Každý je dobrý na něco jiného, v tělocviku však tento fakt bývá upozaďován. Ačkoliv je daná osoba vysoká a skvěla v basketu, není už tak nadaná v gymnastice. Učitel často nechtěně klade vysoké nároky na jednotlivce a vyvolává pocit, že každý musí zvládnout všechno. To způsobuje strach dětí se před svými spolužáky v aktivitě ztrapnit a pocit jejich následného neštěstí, když se jim něco nepovede.