Všichni tu větu známe. Možná je to vaše životní mantra, kterou si ani neuvědomujete. „Až dodělám tu rekonstrukci, konečně si odpočinu.“ „Až zhubnu pět kilo, koupím si ty hezké šaty a začnu chodit ven.“ „Až povýším, budeme mít víc peněz a začneme cestovat.“ Žijeme v neustálém čekání na startovní výstřel. Máme pocit, že náš současný život je jen jakási nečistopisná verze, trénink, nudná předehra před tím hlavním filmem, který se spustí, až… až budou splněny všechny podmínky. Jenže mám pro vás krutou pravdu, kterou vám prodejci snů v reklamách neřeknou. Žádné „potom“ neexistuje. Existuje jen teď. A zatímco vy čekáte na dokonalé podmínky pro štěstí, život vám protéká mezi prsty rychlostí, kterou už nikdy nevrátíte zpět.
-
Syndrom odloženého života nás nutí věřit, že štěstí je odměna za utrpení v budoucnosti, nikoliv stav mysli dostupný v přítomnosti.
-
Hromadíme majetek, který nám má přinést svobodu, ale paradoxně se stáváme otroky jeho údržby, splácení a pojišťování.
-
Jediná měna, na které skutečně záleží, nejsou peníze na účtu, ale čas a zdraví – dvě komodity, které nelze dokoupit.
Past zlaté klece a iluze „Ažpak“
V psychologii se tomuto jevu říká „syndrom odloženého života“. Je to stav, kdy člověk nevnímá přítomnost jako plnohodnotný život, ale jen jako přípravnou fázi na něco velkolepého v budoucnosti. Je to mentality věčného studenta, který se učí na zkoušku, po které „konečně začne žít“. Problém je, že po zkoušce přijde práce. Po práci hypotéka. Po hypotéce starost o stárnoucí rodiče.
Cílová páska se neustále posouvá. Jakmile dosáhnete cíle, o kterém jste si mysleli, že vám přinese trvalé štěstí (nové auto, dům, vyšší plat), vaše mysl se adaptuje během několika týdnů – říká se tomu hédonická adaptace – a okamžitě si vytyčí nový, vzdálenější cíl. Je to běh v křeččím kolečku. Běžíte na maximum, jste vyčerpaní, potíte krev, ale krajina kolem vás se nemění. Stále jen čekáte.
Věci, které vlastníte, nakonec vlastní vás
Podívejte se kolem sebe ve svém bytě. Kolik z těch věcí vám skutečně přináší hlubokou radost a kolik z nich tam je jen proto, že „se to má“, nebo proto, abyste zaplnili prázdnotu? Žijeme v době paradoxu. Pracujeme do úmoru v pracích, které nás často nebaví, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme, a udělali dojem na lidi, na kterých nám nezáleží.
Koupíte si dům se zahradou, aby si děti měly kde hrát. Ale abyste zaplatili hypotéku na tento dům, musíte trávit v práci tolik času, že na zahradě s dětmi nikdy nejste. O víkendu místo odpočinku sekáte trávu, natíráte plot a opravujete kotel. Váš majetek se nestal nástrojem vaší svobody, ale vaším druhým zaměstnavatelem.
Skutečné bohatství moderní doby není vlastnit jachtu. Skutečné bohatství je časová suverenita. Možnost probudit se ráno a říct si: „Dnes mohu dělat to, co je pro mě důležité.“ A paradoxně, čím méně toho „potřebujete“ vlastnit, tím snazší je této svobody dosáhnout. Minimalismus není o tom mít v pokoji jen jednu židli. Je o tom odstranit ze života vše, co vás rozptyluje od toho podstatného.
Matematika života: Kolik života vás to stojí?
Zkuste si udělat jednoduchý, ale brutální přepočet. Přestaňte se dívat na cenovky v korunách. Začněte se na ně dívat v hodinách svého života. Pokud vyděláváte 200 korun čistého na hodinu a chcete si koupit nový telefon za 30 000 Kč, nestojí 30 tisíc. Stojí 150 hodin vašeho života. To jsou téměř čtyři týdny chození do práce (pokud počítáme reálnou produktivitu). Opravdu ten telefon stojí za měsíc vašeho života? Stojí za měsíc, kdy jste nemohli být s rodinou, kdy jste nemohli číst, spát nebo se procházet v lese?
Když začnete uvažovat takto, vaše priority se radikálně změní. Najednou zjistíte, že starý model auta vám úplně stačí, protože cena za ten nový není vyjádřena penězi, ale roky strávenými ve stresu a v přesčasech. Peníze můžete vždycky vydělat znovu. Čas, který jste vyměnili za hmotné věci, je nenávratně pryč.
Nebezpečí slova „Jednou“
Na paliativní péči, kde lidé tráví své poslední týdny života, se sestry často ptají pacientů, čeho nejvíce litují. Víte, co nikdy nezazní? „Lituji, že jsem si nekoupil ten dražší model Mercedesu.“ „Lituji, že jsem nestrávil víc času v kanceláři.“ „Lituji, že nemám dokonalejší kuchyň.“
Ne. Lidé litují úplně jiných věcí. „Lituji, že jsem neměl odvahu žít život podle sebe, ne podle očekávání druhých.“ „Lituji, že jsem tolik pracoval.“ „Lituji, že jsem si nedovolil být šťastnější.“
To „jednou“, ke kterému upínáte své naděje, je nebezpečná iluze. Mnoho lidí celý život šetří na „velkou cestu kolem světa v důchodu“, jen aby v pětašedesáti zjistili, že už na ni nemají zdraví, energii, nebo hůř – že už tu není partner, se kterým ji chtěli podniknout.
Odvaha být průměrný (a šťastný)
Možná je načase vystoupit ze závodu. Možná nepotřebujete být „nejlepší verzí sebe sama“. Možná stačí být „spokojenou verzí sebe sama“. Společnost nás tlačí k neustálému růstu, optimalizaci a výkonu. Ale v přírodě nic neroste donekonečna. Co roste donekonečna, je rakovina. Zdravý organismus roste do určité míry a pak udržuje rovnováhu.
Zkuste dnes udělat malou revoluci. Nečekejte na víkend. Nečekejte na dovolenou. Udělejte si „hezkou chvilku“ hned teď, uprostřed obyčejného úterý. Otevřete to drahé víno, které šetříte na speciální příležitost. Ta speciální příležitost je to, že jste naživu. Oblečte si to nejlepší oblečení jen tak doma. Hrajte si s dětmi, i když není uklizeno. Nádobí počká. Život ne.
Přestaňte podmiňovat své štěstí. Vaše hodnota se neměří výkonem, výší konta ani dokonalostí vaší postavy. Pokud nedokážete najít radost v tom, co máte teď, nenajdete ji, ani když budete mít trojnásobek. Štěstí totiž není cíl cesty. Štěstí je způsob, jakým jdete. Tak se proboha zastavte, rozhlédněte se a nadechněte se. Ne zítra. Teď.