Každý z nás si je jistý tím, co včera dělal, co viděl na dovolené před rokem nebo jaké bylo jeho dětství. Přesto se stále častěji ukazuje, že lidská paměť není spolehlivý záznamník událostí, ale spíše kreativní nástroj, který si dokáže realitu upravit — a někdy i zcela vymyslet. Falešné vzpomínky nejsou výjimkou, ale běžnou součástí toho, jak náš mozek pracuje. A co je ještě zajímavější — většina z nás si jich vůbec není vědoma.
-
Falešné vzpomínky mohou být vytvořeny i bez našeho vědomí, například sugescí okolí.
-
Mozek ukládá vzpomínky spíše jako rekonstrukce než přesné nahrávky reality.
-
Fenomén má zásadní důsledky v právu, vzdělávání i běžném mezilidském životě.
Co je to falešná paměť?
Falešná paměť (anglicky false memory) je psychologický jev, při kterém si člověk vzpomíná na něco, co se nikdy nestalo, nebo si pamatuje událost jinak, než jak skutečně proběhla. Nejde o lež — člověk, který falešné vzpomínky má, jim věří s plnou jistotou. Právě tato přesvědčivost dělá falešné vzpomínky obzvláště nebezpečnými.
Poprvé se tento fenomén dostal do popředí vědeckého zájmu v 90. letech, kdy se objevilo několik případů lidí, kteří si při psychoterapii „vzpomněli“ na zneužívání v dětství, které se později ukázalo jako zcela smyšlené. Pod tlakem terapeutů a sugesce prostředí jejich mozek vytvořil příběhy, které nikdy neexistovaly — a přesto byly pro ně zcela reálné.
Proč náš mozek vytváří falešné vzpomínky?
Paměť není jako videozáznam, který se přehraje stále stejně. Spíše ji lze přirovnat ke skládání mozaiky z malých střípků — při každém vybavení může být některý dílek jiný.
Při zapamatování i vybavování si událostí se aktivuje komplexní síť neuronů, která nepracuje s absolutní přesností. Každý pokus o vzpomínání pak může tuto síť mírně pozměnit.
Mezi hlavní důvody vzniku falešných vzpomínek patří:
-
Sugesce a manipulace – např. když někdo neustále opakuje, že jste byli na určitém místě, mozek si tuto představu může „zapsat“ jako vlastní vzpomínku.
-
Spojování různých zážitků – náš mozek má tendenci komprimovat podobné události do jedné, čímž může vzniknout zkreslený příběh.
-
Emoce a stres – silné emoce mění způsob, jakým si ukládáme a vybavujeme události. Často se přehánějí nebo úplně mění.
Slavné experimenty
Jedním z nejznámějších výzkumů je tzv. „Lost in the mall“ experiment psycholožky Elizabeth Loftusové. Té se podařilo přesvědčit několik dobrovolníků, že se v dětství ztratili v obchodním domě, přestože se to nikdy nestalo. Pomocí přesvědčivého vyprávění a drobných detailů účastníci začali vytvářet vlastní vzpomínky na tuto událost — včetně emocí a smyslových vjemů.
Jiný výzkum ukázal, že lidé dokáží věřit, že viděli neexistující záběry (například fotbalistu, který někoho napadl), pokud jim byl opakovaně popsán obsah videa. I když video nikdy neexistovalo, mozek vytvořil vizuální vzpomínku.
Důsledky falešné paměti
Dopady falešné paměti jsou závažné. Týkají se především:
-
Svědeckých výpovědí – člověk může být odsouzen na základě přesvědčené, ale falešné výpovědi svědka.
-
Rodinných vztahů – nedorozumění a konflikty založené na jiném vnímání minulosti.
-
Osobního rozvoje – falešné vzpomínky mohou ovlivnit naše sebevnímání, postoje a rozhodnutí.
V USA existuje organizace Innocence Project, která pomohla osvobodit desítky lidí odsouzených na základě chybných nebo falešných vzpomínek svědků. Moderní analýzy DNA přitom později ukázaly jejich nevinu.
Jak se chránit?
I když se nelze 100% ochránit před falešnou pamětí, existují způsoby, jak snížit riziko:
-
Zapisujte si důležité události – čerstvé zápisky jsou přesnější než pozdější vzpomínky.
-
Ověřujte si vzpomínky – pokud si nejste jistí, konzultujte s dalšími svědky.
-
Buďte opatrní při vyprávění příběhů – neustálým přeháněním a „vylepšováním“ může dojít ke změně vlastní paměti.
-
Kriticky přemýšlejte nad vlastními vzpomínkami – zeptejte se sami sebe, odkud máte danou informaci.
Mozek jako vypravěč
Zajímavé je, že lidský mozek miluje příběhy. Vyprávění dává světu smysl. A právě to je důvod, proč máme tendenci skládat si vzpomínky tak, aby „dávaly smysl“ — i kdyby to znamenalo některé detaily domyslet nebo upravit.
Když se tedy příště budete hádat s partnerem, jestli jste byli na tom výletě v roce 2016 nebo 2017, možná ani jeden z vás nemá pravdu. Ale to nevadí. Důležité je si uvědomit, že vzpomínky nejsou absolutní pravda, ale osobní verze minulosti.
Až příliš často věříme, že náš mozek nám ukazuje svět takový, jaký byl. Ale jak ukazuje výzkum, často si pamatujeme, co bychom chtěli, aby bylo, ne co se skutečně stalo.