Žijeme v době, kdy je všechno na dosah jednoho kliknutí. Jídlo, odvoz, film, sex, nový partner. Nikdy v historii lidstva jsme neměli tolik možností. A přesto, paradoxně, nikdy v historii jsme se necítili tak osamělí. Zvykli jsme si na to, že když se nám porouchá toustovač, nekoupíme náhradní díl a neopravíme ho. Vyhodíme ho a koupíme si nový, lepší model. Ten starý už měl poškrábaný bok a ten nový má funkci rozmrazování. Je to efektivní. Je to pohodlné. Problém nastává v momentě, kdy tuto spotřební mentalitu začneme aplikovat na lidi. Vytvořili jsme generaci, která si plete lásku s dopaminovou závislostí a vztahy s nakupováním v katalogu. A jakmile se objeví první „závada“ – první hádka, první nuda, první nesoulad – místo opravy saháme po telefonu a otevíráme „katalog“ seznamky, abychom se podívali, jestli na skladě není někdo lepší.
-
Iluze nekonečného výběru na seznamovacích aplikacích nám brání se plně oddat jednomu člověku, protože neustále trpíme pocitem, že nám někde uniká „něco lepšího“ (FOMO).
-
Zapomněli jsme, že skutečná intimita nevzniká na romantické večeři, ale při řešení nepříjemných konfliktů a krizí, kterým se moderní páry vyhýbají útěkem.
-
Vyměnili jsme hloubku za novost. Touha po prvotní chemické zamilovanosti nás nutí skákat ze vztahu do vztahu, aniž bychom kdy poznali skutečnou lásku.
Supermarket s lidskými dušemi
Představte si to. Sedíte na gauči a palcem přejíždíte po displeji. Doleva, doprava. Tenhle má křivý nos. Tahle má divné fotky z dovolené. Tenhle má v popisu, že nekouří, ale na fotce drží drink. Next. Během pěti minut jste odsoudili a zamítli padesát lidských bytostí jen na základě vizuálního dojmu a tří vět v biu.
Tento proces, ač se zdá nevinný, radikálně mění strukturu našeho mozku. Učí nás to vnímat lidi jako produkty s parametry. Hledáme „dokonalý balíček“. Chceme někoho, kdo je vtipný, bohatý, věrný, sportovní, miluje cestování a zároveň domácí pohodu. Máme seznam požadavků, jako bychom konfigurovali nové auto. Ale lidé nejsou auta. Lidé jsou chaotičtí, mají svá traumata, své špatné nálady, své „technické závady“. Pokud vstupujete do vztahu s tím, že partner musí splňovat vaše rigidní tabulky, jste odsouzeni k nezdaru. Protože jakmile partner selže (a on selže, protože je člověk), váš mozek vycvičený aplikacemi okamžitě nabídne řešení: Reklamace. „Tenhle model nefunguje, podívám se, co je nového na trhu.“
Prokletí „zadních vrátek“
V psychologii vztahů existuje koncept commitment (závazek). Je to rozhodnutí zůstat, i když to zrovna není růžové. Moderní technologie ale tento závazek erodují. I když jste ve vztahu, máte v kapse bránu k tisícům jiných potenciálních partnerů. I když aplikaci nepoužíváte, víte, že tam je. Toto vědomí vytváří tzv. paralýzu volby. Protože „co když“. Co když ten, s kým žiju, není ten pravý? Co když tam venku čeká moje „spřízněná duše“?
Tato mentalita nám brání investovat do vztahu 100 % energie. Vždy si necháváme pootevřená zadní vrátka. Vždy máme jednu nohu vykročenou ven. Ale vztah, do kterého dáváte jen 50 % (protože zbylých 50 % si šetříte „pro jistotu“), nemůže přežít. Není to tím, že by partner byl špatný. Je to tím, že vy nejste přítomní. Hledáme dokonalého člověka tak úporně, že se sami stáváme neschopnými partnery.
Ghosting: Rakovina lidské slušnosti
Nejviditelnějším příznakem této spotřební kultury je fenomén ghosting. Někdo se vám přestane ozývat. Zmizí. Bez vysvětlení, bez rozloučení. Proč? Protože vysvětlení vyžaduje konfrontaci. Vyžaduje empatii. Vyžaduje čelit nepříjemným emocím druhého. A to my neumíme. Jsme generace, která se bojí nepohodlí. Je mnohem snazší člověka prostě „smazat“ z digitálního prostoru, zablokovat číslo a tvářit se, že nikdy neexistoval.
Tímto chováním si ale podřezáváme větev sami pod sebou. Schopnost ukončit věci důstojně a čelit konfliktu je základem emoční inteligence. Pokud utíkáte z vztahů bez slova, učíte svůj mozek, že lidé jsou postradatelní. A hádejte co? Až se to stane vám (a stane se to), bude to bolet dvojnásob. Protože hluboko uvnitř víte, že v tomto světě nemáte hodnotu člověka, ale hodnotu profilu, který lze smazat.
Japonské umění Kintsugi a krása jizev
Existuje stará japonská technika opravy keramiky zvaná Kintsugi. Když se rozbije vzácná miska, Japonec ji nevyhodí. Slepí střepy dohromady speciálním lakem smíchaným se zlatým práškem. Výsledkem je miska, která je protkaná zlatými žilkami. Je krásnější a cennější než ta původní, neporušená. Proč? Protože má historii. Protože přežila rozbití a byla opravena.
Naše generace chce misky, které se nikdy nerozbily. Chceme vztahy bez hádek, bez krizí, bez nudy. Chceme neustálý Instagramový filtr štěstí. Ale nejsilnější vztahy jsou ty, které se rozbily a byly opraveny zlatem komunikace, odpuštění a práce. Moji prarodiče neslavili zlatou svatbu proto, že by měli „štěstí“ a našli dokonalý protějšek. Slavili ji proto, že se tisíckrát chtěli zabít, ale ani jednou to nevzdali. Protože věděli, že láska není pocit. Láska je rozhodnutí.
Láska není „feel good“ film
Možná je na čase přestat věřit romantickým komediím. Láska není jen o tom cítit motýly v břiše. Motýli vydrží maximálně dva roky (biologicky ověřeno). Potom motýli umřou a zůstane realita. Hypotéka, únava, nemoci, stereotyp. A právě tady začíná skutečný vztah. Většina lidí v tomto bodě odchází, protože si myslí, že „láska vyprchala“. Ne. Jen skončila upoutávka a začal film.
Přestaňte hledat hotového člověka. Žádný takový neexistuje. Hledejte někoho, s kým se dá stavět. Někoho, kdo vám podá maltu, když vy držíte cihlu. Zkuste dnes večer odložit telefon. Přestaňte se dívat na to, co dělají ostatní páry na sociálních sítích (spoiler: taky se hádají, jen to nefotí). Podívejte se na člověka vedle sebe. Možná má své chyby. Možná vás štve, jak dýchá. Ale je skutečný. Je tam s vámi. Neberte lidi jako samozřejmost. Protože v momentě, kdy si uvědomíte jejich hodnotu až ve chvíli, kdy je ztratíte, už nebude žádné tlačítko „Zpět“. V životě neexistuje Undo. Existuje jen Teď.